ladislav vlna

Japonsko 12. století se neslo v duchu soupeření dvou nesmiřitelných rodů, Taira a Minamoto.

Cestu k hlavnímu ozbrojenému střetu, známému jako války Gempai, k nimž došlo v letech 1180 až 1189, otevřely přitom dva menší konflikty – nepokoje Hogen v roce 1156 a Heidži v roce 1160. (Název Gempai je odvozený ze sinojaponského čtení jména Minamoto, které

se čte jako ,,gen“, a jména Taira, které se čte ,,hei“).

V jejich průběhu se setkáváme se zástupci nejvýznamnějších samurajských velitelů v celých japonských dějinách, kteří dosáhli uznání nejen díky svému bojovému umění, ale také svým hrdinským činům, jež se tradují dodnes.

Samurajové, kteří tento krvavý střet ukončili v námořní bitvě u Dannoury, se jmenovali Taira Tomomori a Mimamoto Jošicune.

Taira Tomomori (1152 - 1185) byl jedním z nejznámějších samurajů své doby. Jedna z jeho významných bitev se odehrála na řece Udži. Minamotové, vedeni samurajem Jorimasou

a podporováni bojovými mnichy, přes noc vytrhali všechna prkna z jediného mostu vedoucího přes řeku. Taira a jeho muži si začali razit cestu po zbytcích mostní konstrukce. Mezi nimi

a ustupujícím zadním vojem mnišských vojsk z chrámu Miidery došlo pak k zoufalému boji muže proti muži. Zpočátku měli mniši úspěch, ale když Tomomori nařídil svým mužům, aby na koních přepluli řeku, byli mniši poraženi. Když se ukázalo, že je vše ztraceno, vůdce Jorimasa šel svým mužům příkladem a spáchal, jak se na samuraje slušelo, rituální sebevraždu (sepuku). Obvyklou součástí tohoto obřadu bylo i zkomponování veršů shrnujících dosavadní život válečníka. Jorimasa po smrti svých synů, padnuvších v prohrané bitvě, napsal toto: „Jak zkamenělý strom, který ni jedním květem nerozkvet, tak smutný byl můj život, však smutnější je jeho konec, neboť po sobě nezanechávám plody života.“. Tomomoriho smělý útok přes řeku se stal příkladnou ukázkou nejlepších tradic vojenského umění samurajů. Tomomori poté vedl útok na chrám Miideru, který patřil vojenskému mnišskému řádu bojujícímu za Minamoty, a zničil ho tak důkladně, že v těchto místech nebyla až do konce válek Gampai pozvednuta jediná zbraň. V tomto případě přitom čelil impozantní armádě mnichů, chráněné hradbou z dřevěných štítů a poražených stromů.

V roce 1181 dosáhl také významného úspěchu v bitvě u Sunomaty. Armády od sebe dělila řeka, kterou Minamotové v noci překročili s nadějí, že se jim podaří nečekaný útok. Tairové je nechali vniknout do svého ležení a zde je pobili. Nepřítele odlišili od vlastních vojáku snadno, protože Minamotové byli celí promáčení. Ti, kteří přežili, byli přinuceni vrátit se přes řeku zpátky.

Avšak Tomomoriho bratři a bratranci jeho vojenské schopnosti nesdíleli, a tak Tairové vítězili jenom v případech, kdy velel Tomomori sám osobně. Byl přítomen u Ičinotani i u Jašimy, bitev které pro Tairy skončily porážkou. Po všech nezdarech se mu podařilo válečníky svého rodu opět postavit na nohy. V těchto bitvách proti nim stál již legendární samuraj Minamoto Jošicune.

Roku 1185 došlo k nejosudovější bitvě v dějinách Japonska, námořní bitvě u Dannoury. Z analýzy bitvy je zřejmé, že k vítězství měly blízko obě strany. Na počátku zaujal výhodnější postavení Taira Tomomori. Byl zkušeným námořníkem a dějiště bitvy dobře znal. Oproti tomu Minamoto Jošicune neměl s plavbou po moři žádné zkušenosti a musel spoléhat na jednotlivé kapitány. Bitva začala soubojem lučištníků na dlouhý dostřel. Tairové se chopili iniciativy, protože díky přílivu byli ve výhodě, navíc patrně Tomomori využil svých znalostí mořských proudů v úžině. Na začátku bitvy, kdy ve Vnitřním moři pomalu nastával příliv, se jeho lodě pokusily obklíčit loďstvo Minamotů. Trvalo to však déle než Tomomori předpokládal. Jak praví legenda, Tomomori před bitvou připomněl svým bojovníkům, že „stejně jako v Indii i Číně, ani v naší zemi nemůže zvítězit armáda, které není osud nakloněn, byť by měla toho nejlepšího vojevůdce a nejudatnější válečníky“.

V jedenáct hodin dopoledne se obě flotily konečně utkaly, došlo i na boj mečem a dýkami. Přibližně ve stejnou dobu ovšem nastal odliv a voda z úžiny začala mizet. Tím získali výhodu Minamotové a plně ji využili. Události se zvrátily v jejich prospěch a vítězství měli takřka jisté. Lučištníci soustředili palbu na veslaře a kormidelníky a tairské lodě se brzy vymkly kontrole a začal je unášet odliv. Když si Tairové uvědomili, že je pro ně bitva ztracena, mnoho z nich spáchalo sebevraždu. Chůva dětského císaře Antoku, který se nacházel na jedné z lodí, se i se svým svěřencem vrhla do vln. Taira Tomomori, vědom si bezvýchodné situace, objal velkou lodní kotvu a z přídě lodi se vrhnul do spárů moře. Tomomori byl bezesporu nejznamenitějším samurajským velitelem svého slavného, ale k záhubě odsouzeného rodu. Vynikal jako vůdce na bitevním poli, i jako vzor samurajských ctností.

Tomomoriho porážka znamenala vítězství pro mimořádného samuraje z rodu Minamotů -Jošicuneho.

Minamoto Jošicune (1159 - 1189) byl jako malý chlapec spolu se svým starším bratrem Joritomem ušetřen smrti, když nepřátelský rod Taira krvavě potlačil takzvané nepokoje Heidži (1160), do kterých vyústil spor o nástupnictví na císařském trůně. Tairové tehdy poslali chlapce do vyhnanství na poloostrov Izu, kde společně dospěli.

Legenda vypráví, že umění vládnout mečem se Jošicune naučil od lesních tenguů (skřítků s ptačí hlavou). Jako mimořádný šermíř proslul velmi záhy v boji s obřím mnichem Benkejem. Benkej na mostě Godžó obtěžoval obyvatele Kjóta a násilím bral kolemjdoucím samurajům jejich vzácné meče. Mladý Jošicune ho porazil v jediném souboji. Mnich se poté stal jeho věrným vazalem.

K Jošicuneho slavným činům náleží vítězství v bitvě u Ičinotani v roce 1184. Ičinotani byla tairská pevnost na mořském pobřeží. Rozkládala se na přirozeně chráněném místě, nad ní čněly strmé útesy a její dřevěné valy se otevíraly směrem k moři, kde kotvily tairské lodě. Jediný přístup k pevnosti byl podél pláže a ta byla dobře střežena. Tam také Jošicune poslal většinu své armády.

Sám se svým jízdním oddílem sestoupil po útesech dolů a zaútočil na relativně málo střežený zadní trakt pevnosti. U obránců tím vyvolal takovou paniku, že se k Jošicuneho zbývající, vyčkávající armádě, otočili zády. Písek pláže se poté zbarvil krví mnoha bojovníků padnuvších v proslulých soubojích. Tairové se nakonec pokusili uprchnout na člunech.

Do legend vstoupila zejména jedna tragická příhoda: věrný vazal Minamotů Naozane v ní bojoval s mladým tairským samurajem Acumorim. Když ho porazil a sejmul mu přilbu, všiml si jeho mimořádné krásy, která mu připomněla jeho v boji padlého syna. Naozone zaváhal ve svém konání, jeho spolubojovníci ho však sledovali a tak neměl na vybranou, v slzách Acumoriho setnul. Nikdy však již nepozvedl meč a dožil v motlitbách jako mnich. Většina Tairů, kterým se na lodích podařilo uprchnout, byla pronásledována až k Jašimě, vulkanické pevnině, jež byla v roce 1184 oddělena od ostrova Šikoku mořskou úžinou. Tairové v této úžině zakotvili. Minamotové se v noci přeplavili přes Vnitřní moře a vylodili se o něco dále na pobřeží. Zaútočili na Tairy z pevniny a jejich útok byl stejně nečekaný jako u Ičinotani. V boji se pokračovalo i na člunech. Tairům se nicméně opět podařilo na lodích uprchnout.

Dalším, nejslavnějším a konečným vítězstvím Jošicuneho nad Tairy, byla již výše zmiňovaná námořní bitva u Dannaury. Ze svého mimořádného triumfu se však dlouho netěšil. Jeho starší bratr Joritomo, čekající na výsledky bitev v Kamakuře, se sice díky vítězství stal šógunem (nejvyšším vojenským vládcem), avšak v Jošicunem viděl rivala. Už od počátku s postupem mladšího bratra v bojích s Tairy do značné míry nesouhlasil, jelikož vojenské tažení se zdálo téměř sebevražedné. Jorimoto se patrně skutečně zalekl rozhodnosti svého bratra. Jošicune byl neohrožený vojevůdce, v bitvě u Ičinotani a posléze |Dannaury vedl své muže do střetnutí, která se zdála být předem prohraná.

Vždy postupoval spíše instinktivně, silou své osobnosti, ne ryze pragmaticky. Jošicuneho vojenské úspěchy byly výsledkem konání impulsivního válečníka. Přesto legenda proměnila jeho reálné vojenské schopnosti v téměř nadpozemské strategické umění. Po návratu z bojiště do Kamakury není již Jošicune Jorimotem přijat. Aby nebyl nucen postavit se vojensky svému vlastnímu bratrovi, opouští armádu a sám, doprovázen pouze věrným vazalem Benkejem a milenkou Šizukou, prchá z Kamakury. Pronásledováni Jorimotovou armádou společně doputují až do přístavu Daimocu. Tam Jošicune přesvědčí Šizuku, aby se vrátila zpět do Kjóta, aby jí ušetřil útrap z další cesty, případného vyhnanství čí smrti.

Šizuka (její jméno znamená v japonštině ,,Klidná“) v slzách tančí svůj tanec na rozloučenou. Jošicune se s Benkejem vydává na moře. Když se loď dostane na otevřené moře, náhle se zvedne silný vítr a na obzoru se objeví ohromná vlna. Na západě, kam je tradičně umisťováno buddhistické zásvětí, se zjevují duše zabitých válečníků z rodu Taira. Taira Tomomory, který utonul v bitvě u Dannaury, chce Jošicuneho usmrtit stejným způsobem, jakým sám zahynul, a napadne kapitána dlouhým kopím. Jošicune se Tomomorimu bez váhání postaví. Souboj končí až tehdy, když Benkej odloží své zbraně, chopí se růžence a v modlitbách, silou svého ducha, zažene Tairu zpět do vln.

Jošicune nachází útočiště v klášteře, ve kterém jako mladý dospíval.

Šizuka se navzdory přání svého milence rozhodne následovat hlas svého srdce a vydává se na dlouhou cestu napříč jarním Japonskem, vstříc náruči smrti.

Když Jorimotova armáda napadla klášter, strhnul se lítý boj, ve kterém Jošicune s Benkejem pobili mnoho samurajů. Situace však byla bezvýchodná a tehdy Jošicune požádal Benkeje o poslední laskavost - získat trochu času, aby mohl spáchat sepuku a zemřít čestnou smrtí jako ctnostný samuraj. Benkej se na bitevním poli postavil před Jošicuneho a vlastním tělem bránil klid jeho obřadu.

Na jeho tělo dopadalo v několika vlnách nespočet šípů. Benkej, ač zcela probodán, zůstal stát před mrtvým Jošicunem. V řadách Jorimotových vojáků zavládl posvátný strach a nikdo dlouho nenacházel odvahu se k hrdinům přiblížit. Teprve když kolem projel kůň bez jezdce a vánek se dotknul jejich těl, zřítil se Benkej k zemi. Až poté všichni pochopili, že Benkej zemřel ve stoje a tak i po smrti chránil klid svého přítele.

L. V.

Jorimoto sám sebe ustanovil šógunem v roce 1189.

Jošicuneho legenda byla již tehdy tak velká, že Japonci odmítli uvěřit v jeho smrt a vznikla představa, že namísto rituální sebevraždy unikl z Japonska a na počátku třináctého století stanul jako Temmudžín – Čingischán v čele mongolských kmenů.